Jak ukázat křesťanství jako přitažlivé?

Jak ukázat křesťanství jako přitažlivé?

K napsání tohoto příspěvku mne přivedl trefný článek Michaela Martinka, kde autor mj. glosuje, že „lidé hledají spiritualitu, tedy duchovní zakotvení, které by dávalo smysl jejich životu; a církve jim místo toho nabízejí rituály, předpisy, zákazy, nesrozumitelná dogmata“.

Shodou okolností jsem nedávno absolvoval diskuze s několika přáteli, kteří jsou právě takovými hledači duchovního světa, o kterých píše Martinek. V hovorech s nimi se potvrzovalo, že křesťanství (tedy to katolické, protože jiné příliš neregistrují) je pro ně jemně řečeno nezajímavé. Vnímají ho jako rejdiště křižáků, patriarchálních mocichtivých homofobů a sexuálních predátorů, kteří se divně oblékají a nezajímavě mluví. A prý to dělají pro peníze, mají dobře zavedený byznys. Od takového světa asi musí poctivý hledač duchovních hlubin dát ruce pryč.

Můžeme si o tom myslet cokoli, ale jak lidem s takovým předporozuměním prezentovat křesťanství jako přitažlivé? Rád bych znovu zdůraznil, že mám na mysli ty, kteří duchovní hloubky hledají cíleně a poctivě – třeba při ayahuaskových výletech nebo s pomocí regresních terapií. Tito adepti duchovna hovoří o energiích, kterými je svět i náš život prostoupen, kterým je třeba se otevírat a na jejich křídlech vystupovat do výšin spásonosného poznání. A slyšel jsem opakovaně: „setkal/a jsem se Bohem, setkal/a jsem se s Ježíšem“. Bůh/Ježíš jsou přivzaty do těchto duchovních světů (snad jako jedna forma „zjevení“ onoho světa energií), církev či křesťanství nikoli. Ještě snad mohou být vzati na milost velcí křesťanští mystici, kteří – jazykem mých přátel řečeno – do samého středu energií mysticky sestoupili, jako koneckonců mnozí jiní „svatí“ různých duchovních tradic.

Vše toto mne nakonec dovedlo k otázce, proč je vlastně křesťanství přitažlivé pro mne, co mne na něm stále přitahuje natolik, abych tuto přitažlivost mohl sdílet i s přáteli, o jejichž osobních kvalitách a zájmu o „duchovní“ věci nepochybuji. Vlastně jsem byl takříkajíc donucen „sestoupit do hlubin“ a znovu si pro sebe formulovat, jak vydávat počet z naděje, kterou mám. Pokud zde budu v dalších odstavcích výsledky svého přemítání sdílet, neznamená to ale, že je považuji za univerzálně platné a pro každého.

Proč tedy já považuji křesťanství za přitažlivé?

1. Smrt a zlo jsou plně přijaty, ale ve víře a naději, že život je silnější

Křesťanství jistě není při hledání naděje tváří tvář lidskému osudu končícímu smrtí samo – tím se zabývá snad každé náboženství. Všichni zemřeme, vnímáme to jako zlé, včetně všeho, čím se nás smrt dotýká ještě před koncem našeho žití. Zakoušíme nemoci, bezmoci, bídu a beznaděj všeho druhu, troskotání vztahů a plánů, lásek a nadějí. Hledáme, jak se s tím vším vyrovnat, protože chceme žít a být šťastní, ne trpět a umírat.

Křesťanství je přitažlivé tím, že nehledá „vyvanutí“ z tohoto životního napětí, ale smrt i s jejími poslíčky přijímá naplno. Opírá se o člověka, který ztroskotal a zemřel velmi beznadějně, pod náporem zla, jako náboženský a politický vyvrhel, opuštěn svými blízkými, opuštěn svým Bohem a v tragickém poznání, že ve svém životním poslání selhal. Tragika zla a smrti je s životním osudem Ježíše z Nazareta propojena, a je to tragika tak temná, jak jen je možné si vůbec představit. Zdá se, že na Ježíšovi zlo zvítězilo a smrt vše zapečetila. Křesťanství je ale přitažlivé svou vírou, že Ježíšův zlý konec a smrt nebyl posledním slovem, protože (a to je opravdu víra, nikoli historie) Ježíš byl „vzkříšen“ a „žije“, ač nikoli životem, jak ho známe, ale životem „novým“. Ten život, jak ho známe tady a teď, je do tohoto „nového života“ vtažen včetně všeho zlého, včetně smrti. Tak se dodává smysl všemu Ježíšovu utrpení a smrti.

To není berlička pro tragiku a potíže života, nějaká opiová strategie úniku. To je nabídka, jak tragiku a potíže života přijmout naplno, včetně přijetí faktu, že já sám působím kolem sebe zlo a smrt. Jak mnoho lidí od takového poznání utíká a kolik energie vydá na to, aby se před druhými a sami ve svých očích učinili dobrými nebo aspoň solidními. A mnozí takové úsilí vzdávají a propadají cynismu. Jako křesťan to dělat nemusím. Pokud přijmu naději na život proti vší smrti, pak smrtelné zlo, které poničilo a stále ničí můj život, všechno zlo, které na mne a svět dopadá (ale také zlo, které je stále blízko mého srdce, to smrtelné zlo, kterým já sám stále a znovu ničím životy druhých), to vše má místo na Ježíšově kříži, vše se tam vejde. A navzdory všemu tomuto zlu, v srdci tragédie světa smrti mohu doufat, že vše, co pod náporem zla a smrti zahynulo, už je a ještě bude vtaženo do Ježíšova vzkříšení. Tedy vtaženo do života, a dokonce do života definitivního, trvalého – věřím a doufám, že cesta smrti a vzkříšení Ježíše platí i pro mne.

Ve vytrvalém stavění života proti smrti (při cestě středem smrti samé) křesťanství přitažlivé je.

2. Zachraňuje neviditelná důvěra vztahu

Nakolik mohu soudit, mí přátelé duchovních energií považují svět energií za „daný“. Snad po vzoru starých gnostiků a jejich hermetických následovatelů hledají a objevují, postupují krok za krokem dále – k nadhledům a syntézám, k poznání, ke smyslu, k záchraně.

Takovým mohu říci: já osobně se neplánuji takovou cestou (snad ne nepodobnou osmistupňové cestě budhistů) vydat. Já v záchranu smyslu svého života „pouze“ doufám, nevěřím, že smysl lze nějak vydobýt, jakoby si ho zajistit duchovními praktikami, zbožností, dobrými skutky, zásluhami. Naděje je mou cestou.

Věřím současně, že záchrana je z důvěry ve vztahu: Bůh křesťanů není vidět, ale je vnímán osobně a to cestami lidské (!) vztahovosti. Křesťané po Ježíšově vzoru oslovují Boha „Otče“. A křesťané věří, že nemusí dojít na konec mystické cesty, aby zažili osvícení: své osvobození od zla zažívají skrze vztah důvěry, a důvěra (víra) je jistě v základu vztahová. Je to vztah k někomu, koho nevidím, ale vztah, který přesto považuji (třeba ve smyslu slavného „Co je důležité, je očím neviditelné“ Malého prince) za podstatný, nosný.

A spolehnout se, že mne zachrání někdo, koho nevidím a o kom vlastně nic nevím (ano, o Bohu židů a křesťanů nevíme vlastně nic), bez jakéhokoli zajišťování, to je velmi statečný postoj, v tom křesťanství přitažlivé je.

3. Mohu být takový, jaký jsem, ve společenství mně podobných

Církev je společenství těch, kteří dobře vědí, že si nebe nezaslouží. Nejenže nejsou lepší než „jejich otcové”, ale nejsou ani lepší než „nevěřící“ kolem nich. Církev jsou ztracenci a pacienti života, kteří opakovaně propadají zlu a zlo samí působí, stejně jako ti, kteří se k církvi nehlásí. Ale ti, kteří v církvi jsou, se navzájem povzbuzují ve víře, že jejich bída – zaviněná i nezaviněná – jejich „neviditelnému živému vztahovému bodu víry v život” nevadí, že jejich Bůh vždy pro ně („skrze Ježíše Krista“) zůstává partnerem, který je vždy a bez výhrad přijímá.

Obrácení je bohužel často v křesťanských vodách kanalizováno jako nutnost se stát lepším, aby nás Bůh přijal. Dokonce prý podle některých půjde „do nebe“ vlastně jen ten, kdo přijme určitou sadu věroučných a morálních naučení a bude dodržovat stanovenou rituální praxi. Ale obrácení znamená přivrácení se k světlu Božího milosrdenství, vstup do proudu odpuštění a přijetí, do proudu života a lásky bez podmínek. Obrácení znamená stát se životním realistou, mohu přijmout sama sebe i s onou zlou stránkou mého vlastního osudu a mého já, se šrámy života, se schopnostmi i omezeními, s bohatstvím i chudobou – i s tím, kde nenapravitelně a opakovaně selhávám. Nemusím být čistý, stačí uvěřit, že jsem přijat a ospravedlněn i se svou nečistotou.

Křesťanství je přitažlivé v tom, že nabízí pokojně žít své přijetí Bohem bez podmínek ve společenství, které sdílí radost z takto nabyté svobody.

Martin Šál

zdroj: ˇčlánok je prebratý z internetovej stránky https://www.christnet.eu
foto: unsplash.com