Glosa o právu na potrat
Přečetl jsem si článek „Je mi zle z lidí, kteří chtějí zakazovat potraty. Hlavní je volba ženy“, v němž se vědkyně Alžběta Ressnerová vyjadřuje kromě řady jiných věcí též k potratům. I mne dostihly reakce lidí na sociálních sítích, kteří s autorkou souhlasí či nesouhlasí a vedou rozumné nebo naopak přízemní polemiky nad tématem, které je v mnoha ohledech vážné.
Nikdy bych si nedovolil nikomu radit ani mu vnucovat svůj, a tedy křesťanský pohled na fenomén a hodnotu lidského života. O potratech toho bylo v evropském a americkém prostředí napsáno tolik, že bychom jen poznámkami pod čarou mohli vydláždit cestu na Měsíc. Je dost malá pravděpodobnost, abych sám jako muž otěhotněl při nechráněném sexu. O něco větší pravděpodobnost je, že jsem schopen naslouchat všem, kteří stojí před rozhodnutím, jestli dají nově se rodícímu životu šanci, nebo ne. Přesto bych si dovolil říct několik slov, která paní Ressnerovou a ty, kteří s ní souzní, asi nepotěší.
Absolutní zákaz potratů pro ženy jakéhokoliv věku a životní situace, po němž volají konzervativní skupiny všude na světě, je mimo jiné spíš důkazem absolutní a naprosté bezradnosti, jak úděl takových žen (a jejich partnerů) řešit. Neumím si představit, že by žena znásilněná svým manželem, partnerem, příbuzným, sousedem, kolegou nebo úplně neznámým člověkem nemohla v demokraticky založené a fungující zemi požádat státní či soukromé instituce o pomoc, a to jak akutní, tak dlouhodobou. Nedávná přestřelka o houkadlech, která by měly používat dokonce i ženy ve válečných oblastech, aby od sebe – tak jako špačka z třešní – odehnaly lidskou bestii, která se je snaží znásilnit a zabít, dala tušit, že i takto těžce zkoušené ženy si budou muset ještě v mnoha zemích světa (a někde opakovaně) tvrdě vydobýt možnost rozhodnout se, co s takto počatým dítětem budou dělat; a jestli samy, nebo bez něj, budou schopny v budoucnu vůbec žít. Političtí a náboženští křiklouni, kteří se mravně pohoršují nad znásilněnými ženami, které si jen dovolí hovořit o potratu, mají ve společnosti a církvích pouze to místo, které jim svobodní lidé umožní.
Na druhou stranu tu jsou okolnosti, které ani společenské a církevní autority nemohou přejít bez povšimnutí. Veřejný prostor, dynamizovaný sociálními sítěmi, je plný příběhů dívek a žen, které otěhotněly při sexu s mužem, kterého mají rády a milují, ale dítě, které z tohoto aktu vznikne, se jim z mnoha důvodů nehodí. Nepochybuji, že v řadě případů (a možná ve většině) stojí za tímto rozhodnutím „jít na potrat“ muž, který se ještě necítí být připraven na roli otce a jemuž narození dítěte komplikuje životní plány, rozmachy, nákup motorky, kariéru nebo dovolenou. Připomínám si radost mých přátel zhruba od středoškolských studií, pro něž se dostupnost kvalitní antikoncepce všeho druhu stala čímsi samozřejmým. Ve srovnání s dodnes užívanou antikoncepcí části křesťanského světa, která je založená na tezi „Dá-li Bůh zajíčka, dá i travičku“, jsou možnosti lidí 21. století nesouměřitelné. Pokud se někomu po letech i desítkách let užívání antikoncepce s jedním nebo více partnery poštěstí počít dítě, je otázka, zdali to přece jen nelze vnímat jako znamení, že se čas typizovaných, leč ne dokonalých výrobků našeho či zahraničního gumárenského a farmaceutického průmyslu nenaplnil. Žena či žena a její partner, žádající státní nebo soukromé instituce o potrat dítěte jen proto, že se jim z nějakého důvodu nehodí, žene do vypjatých mravních okolností nejen ty, kteří potrat provádějí, ale v širším smyslu celou společnost. Buď jak buď, zánik počatého dítěte nelze až na sporé výjimky chápat jako vítězství. Všude, kde je život brán, ponižován, zneužíván, všude, kde se důstojnému životu kladou překážky a zachází se s ním – u dětí, dospělých či seniorů – jako s komoditou, se zas a znovu hlásí ke slovu civilizace smrti, s níž nelze dost dobře a nikdy uhrát ani remízu. Ani člověk, rozhodující o ukončení svého života (tam, kde je umožněna eutanázie), nerozhoduje sám pro a za sebe. Svým činem, jako to platí u každého z nás v jakémkoliv okamžiku života, rozhoduje i o přítomnosti a budoucnosti druhých, svých blízkých i těch, kteří mu nakonec podají koktejl barbiturátů.
Stojím celým svým životem a teologickou prací na straně žen, z nichž si jejich partneři, někdy i pod vlivem pseudo-náboženských autorit, dělají onuce nebo nádoby na rození dětí. Snažím se ovlivňovat své, a tedy křesťanské prostředí, v tom smyslu, aby se v něm lidé nedívali na lidské vztahy prizmatem pornografie a světem sociálních sítí. Mnohokrát jsem se zasazoval za práva žen. V jednom případě jsem vstoupil do situace, kde byla žena svým manželem trvale bita a znásilňována, a děti, které se z této apokalypsy narodily, byly bity ještě víc, a dodnes koktají. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že ono „právo na potrat“, o němž mluví i paní Alžběta Ressnerová, hlásící se ke křesťanské orientaci, je zvláštní druh postoje, který tak či onak pomáhá sytit civilizaci smrti.
A nakonec. Co dělat v situacích, kdy děti mají děti, aniž je chtějí? Dětmi tu nemyslím pouze nezletilé, ale všechny ty, kteří se bez ohledu na věk ke své tělesné a duchovní konstituci staví s nějakým tím „právem na“ – právem na zdraví, právem na smrt, právem na… Jak se může dítě, které by mělo projít ještě mnohaletým duchovním, duševním a intelektuálním vývojem, starat o dítě? A jak k tomu přijde takové nechtěné dítě, které od narození nezažije žádnou něhu, žádnou blízkost, žádnou lásku jenom proto, že stálo v cestě plánům nebo se narodilo z nezvládnuté vášně, která toužila po lásce s ručením omezeným? Co mají dělat ženy tam, kde jejich problémy mohou řešit jen ilegální potratové báby a doktoři-řezníci bez výučního listu? „Zavařil sis, tak si to vyžer!“ Není to z křesťanského hlediska málo?
Nedivím se, že i někteří moji přátelé, kteří nemají s těmi nechvalně známými křesťanskými institucemi, jejichž vůdci halekají po náměstích o životě a tváří se u toho jako po žloutence, jsou čím dál tím víc alergičtí na myšlenky, které jsem se dozvěděl v uvedeném článku. Tak jako mnozí čtenáři nechci, aby o životech žen rozhodovali cizí lidé a zvláště muži. Přeji si, aby se mužská toxicita ve společnosti podařila naléhavou prací lidí všech vyznání a světonázorů za dalších padesát let zmenšit na polovinu. Přesto je mi líto – a to i u vědomí šíře celé problematiky –, že se zas a znovu mluví o lidském životě jazykem, který je tak dehonestující a prázdný. Protestoval bych, kdyby ženy ve složité životní situaci musely chodit před „potratovou komisi“, kde by si je jednotliví členové podávali jako jablko. A nerad bych se dočkal okamžiku, aby vrcholem „milostivého povolení“ byla výzva, aby se žena jdoucí na potrat, případně i její partner, stali „dobrovolnými“ dárci krve a členy ROH. Je mi to „právo na potrat“ v zemích, které opečovávají bohatý tezaurus lidských práv, tak nějak cizí. Nešlo by to celé promyslet a postupně zrealizovat nějak jinak? Do té doby se alespoň, prosím, probuďme ze snů, že nám od jednotlivých biskupů světa nebo dokonce od papeže Františka vzejde požehnání, abychom si s čistým svědomím dělali s životem, co se nám zlíbí. Jde o tak složitou celolidskou problematiku, že by ji bylo škoda nechat extrémistům.
Zdeněk A. Eminger
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
Zdroj: https://www.christnet.eu
Foto: unsplash.com
